Jdi na obsah Jdi na menu
 


Základní principy Montessori pedagogiky

motto:  "Pomoz mi, abych to dokázal sám"

 

Role učitele v Montessori pedagogice je postavena na nenápadném vedení a taktní pomoci. To ostatně vyjadřuje i motto celé Montessori pedagogiky: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Chování učitele k dítěti je vždy plné respektu k jeho individualitě jako k hotovému člověku. Dospělý nemá právo dítě formovat a manipulovat, ale zaměřuje se na vlastní záporné povahové rysy namísto pozorování záporných vlastností dětí. Učitel je rádce a rovnocenný partner, který dítěti pomáhá na jeho cestě objevování a učení se, projevuje maximální vstřícnost, otevřenost, trpělivost k dítěti.

 

Systém Montessori pedagogiky je založen na postupu od konkrétního k abstraktnímu a pro jednotlivé okruhy učení se využívají zvláštní, speciálně vyvinuté pomůcky. Tyto pomůcky usnadňují pochopení nových jevů, ale také zásadní měrou přispívají k hlubšímu a trvalejšímu uchování nově nabytých zkušeností a vědomostí. Toto tvrzení dokonale vystihují slova M. Montessoriové: „…vidím a zapomenu, slyším a zapamatuji si, udělám a pochopím…".

 

Oblasti učení M. Montessori rozdělila do pěti okruhů, kterými jsou oblast Praktického života, Smyslová výchova, Jazyková výchova, Matematika a Kosmická výchova. Ta v současném pojetí představuje integraci témat Člověk a jeho svět, Člověk a společnost, Člověk a příroda, Člověk a zdraví, Člověk a svět práce.

Součástí jsou i dovednosti pohybové, hudební a výtvarné.

 

Klíčovým principem Montessori pedagogiky je vlastní objevování poznatků samotným dítětem. Tato metoda v dětech probouzí potřebu učit se, porozumět okolí, vyznat se v souvislostech. Je třeba jen respektovat individuální vývoj a využít senzitivní (citlivé) fáze každého dítěte. Tyto fáze jsou popisovány jako období zvýšené vnímavosti a schopnosti k osvojení dovedností, školený vychovatel je dokáže u dítěte vypozorovat. Trvají přechodnou dobu a nenávratně se zakončí, ať už jsou využity nebo ne. Člověk se nikdy jisté věci tak jednoduše nenaučí, jako v odpovídající citlivé fázi. Někteří psychologové dokonce dospěli k tvrzení, že dospělí potřebují 60 let tvrdé práce k tomu, aby dosáhli toho, co si dítě vybuduje v prvních letech života.

 

Dalším z principů Montessori pedagogiky je polarizace pozornosti, což lze popsat jako maximální soustředění na určitou práci. Pokud je dítě takto zaujato, nemá být vyrušováno a má mu být poskytnut dostatek času, aby práci samo dokončilo. Tento jev objevila M. Montessori při pozorování 4 letého dítěte, které si hrálo s dřevěnými válečky. Tyto válečky začalo nejdříve vysunovat a následně zasunovat do otvorů dřevěného bloku. Činnost opakovalo i přes rušivé vnější vlivy celkem 44krát. Když došlo k nasycení vnitřní potřeby po činnosti, dítě se s velkým uspokojením rozhlédlo kolem sebe, hluboké soustředění skončilo.

 

Důležitou podmínkou pro úspěšné aplikování této metody je připravené prostředí. Je to prostředí, které dítěti umožní uskutečňovat smysluplné aktivity. Zahrnuta je jak osobnost učitele, tak věcné prostředí – vybavenost třídy Montessori pomůckami, které by měly mít své stálé místo a  být pro dítě lehce dostupné.

 

V takto připraveném prostředí může začít svobodná práce. To znamená, že dítě si má možnost zvolit jaký materiál si vybere, jakou oblast, na čem bude pracovat, co se chce učit a o čem chce získat další informace. Vybírá si místo, kde bude ve třídě pracovat, zda bude pracovat  samo, ve dvojici nebo ve skupině. Dítě nepracuje na povel či  podle zvonění, každé dítě je na určitou věc „naladěno“ v jinou dobu, motivuje ho jeho polarita pozornosti, což lze vysvětlit jako hluboké zaujetí pro nějakou činnost.

M. Montessori požaduje dobré porozumění pojmu svobody. Podle M. Montessori svoboda znamená být pánem sám nad sebou. Být svobodný znamená být nezávislý, samostatný a zodpovědný. Svobodná práce  neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů. Nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme. Svoboda dítěte je samozřejmě chápána jako povinnost, ne anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit. Pokud chce dítě pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá, samo se svobodně rozhodne, je jeho povinností dodržet daná pravidla. Na tom musí pracovat rodina a škola již od nejútlejšího věku. Dítě se pak stává tvořivé, vnitřně uvědomělé, aktivně ukázněné, harmonické, samostatné a pozorné. Proto je nutné s jeho vzděláváním a výchovou začít již v útlém věku.

 

Dalším významným aspektem Montessori pedagogiky je specifické chápání chyby a pochvaly. M. Montessori byla přesvědčena, že jakékoli hodnocení dítěte, ať kladné či záporné, omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a jeho sebevědomí. Proto by učitel neměl používat negativní hodnocení,  ale například nabídnout dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo všimnout svých chyb a opravit je. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu. Vlastní chyby  tak napomáhají v dalším učení. Chyby mají být ukazatelem toho, co je ještě třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený jev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. 

Pro mnohé je možná překvapující, že i s pochvalou se zachází velmi obezřetně, tak aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Rozhodně to však neznamená, že je učitel k pokrokům dítěte lhostejný. Musí se jen naučit projevovat se tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost, například tím, že dítěti projeví náklonnost a účast. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá, nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky. Dítě je vedeno k činnosti z vnitřních přirozených pohnutek a z motivace po úspěšném vyřešení úkolu. 

 

Velice významným prvkem Montessori pedagogiky je cvičení ticha. Aby se s ním mohly děti seznamovat, musí učitel upoutat pozornost sám na sebe vlastním mlčením. Učitel se tedy nemůže omezit jen na to, aby řekl „seď tiše“, ale udělá to sám a ukáže dětem, jak se dá úplně tiše sedět.

Cvičení ticha a klidu citlivě působí na soustředěnost, stejně jako na vývoj sociálního a morálního myšlení.

Součástí cvičení ticha je nácvik svalové koordinace, držení těla a rovnováhy chůzí po Elipse. Elipsa je vyznačena na zemi v dostatečné velikosti a v šíři dětského chodidla. A proč právě elipsa? Pokud se nad tím zamyslíme, můžeme se znovuobdivovat  genialitě M. Montessoriové. Vždyť právě elipsa je křivka po níž obíhají planety sluneční soustavy a naše Země je samozřejmě její neodmyslitelnou součástí. Elipsa se také využívá jako v jiných systémech komunitní kruh.

 

Dalším výrazným znakem je princip věkové heterogenity tzn. spojování různých věkových skupin dětí. Optimálním spojováním se jeví vytváření skupin ze tří ročníků. V mateřských školách je to dnes již běžným zvykem. V Montessori pedagogice se tento princip uplatňuje i na školách základních a středních.

Smyslem věkově smíšených tříd je vytvořit dětem ve skupině mnohem větší prostor pro spolupráci a přiblížit prostředí instituce životu v rodině a ve společnosti. Předpokladem toho je, že učební formy vycházejí z potřeb jednotlivých věkových skupin. Hlavním přínosem heterogenní skupiny dětí je především schopnost se navzájem učit způsobem, který nemohou nahradit učitelé a ani rodiče. Protože si jsou děti ve svém myšlení, v pocitech, řeči a představách mnohem blíže než dospělí, mohou si předávat poznatky a zkušenosti znatelně jednodušeji.

Když mladší děti pozorují starší děti při činnostech, je tím povzbuzován první zájem o budoucí úkoly a často se podstatně dříve zajímají o cvičení, která by vzhledem k jejich věku od nich ještě nikdo neočekával. Děti pak samy při podobných „duševních procházkách“, jak to M. Montessori nazvala, správně vycítí, zda úkoly již zvládnou, nebo zda by měly ještě počkat.

Naopak starší děti jsou vyzvány mladšími, aby pomohly při práci nebo podaly vysvětlení. To znamená, že jsou nuceny své znalosti strukturovat, aby je mohly srozumitelně předávat mladším dětem. Protože jen to, čemu člověk porozumí, může vysvětlit druhému člověku. Starší děti tak rozšiřují své vlastní schopnosti. Kromě toho posilují i své vlastní sebevědomí, protože to, co jim dříve připadalo složité, je dnes pro ně jednoduché.

Věková heterogenita působí pozitivně i v sociální oblasti. Zavedená pravidla ve skupině přijímají děti lépe, když je po nich nevyžaduje jen dospělý, ale i starší děti. Starší děti pomáhají mladším, učí se trpělivosti  a ohleduplnosti. Dítě tak má možnost si  přirozeně prožít roli nejmladšího, prostředního a nejstaršího v kolektivu.

Význam to má i pro děti, které jsou  retardované, nebo naopak rozvinutější než odpovídá jejich věku. Automaticky se zařazují v heterogenní skupině k té části dětí, ke které podle svých schopností náleží. Děti mají velmi vyvinutý cit, kterým poznají, kam se mají zařadit.

 

V Mateřském centru Benátky vedeme ve školním roce 2014/2015 programy pro děti s prvky Montessori pedagogiky, a to pátek dopoledne pro děti od 1,5 roku s doprovodem rodičů a ve čtvrtek odpoledne pro děti od 3 let bez rodičů. Více na titulní stránce www.mcbenatky.estranky.cz.

Budeme rádi, pokud Vás Montessori pedagogika zaujme a zavítáte k nám na programy. Kontakty na lektorky najdete na u popisu programů.